Čtvrt století určovaly pravidla hry firmy. 
Poptávka po práci převyšovala nabídku a firmy se podle toho chovaly. A přiznejme si, že se chovaly poměrně arogantně. Moc toho o sobě jako zaměstnavatelé neříkaly a nábor probíhal ve stylu „Přijďte, ukažte se a my si vybereme“. Stovky kandidátů, jejichž životopisy a motivační e-maily zůstaly mnohdy zcela bez odezvy. To byl standard náboru zaměstnanců a k němu byly také vytrénovány týmy personalistů, tedy tak zvaného HR.

Dnes se ale karta otočila, a to v neprospěch firem a ve prospěch zaměstnanců a kandidátů. Oni teď určují pravidla hry, oni si vybírají svého zaměstnavatele. Při současné míře nezaměstnanosti lze bez nadsázky říci, že každý člověk je ve vztahu s nějakou firmou, s nějakým zaměstnavatelem. Pokud chceme tedy do naší firmy nové zaměstnance, nezbývá nám, než je nejprve rozvést. A k tomu potřebujeme zajistit, aby se do naší firmy zamilovali. To vyžaduje nadbíhání, přesvědčování, že právě u nás najdou své štěstí, budou moci dosáhnout svých cílů, zkrátka, že my jsme ti praví.

 Personalisté si lámou hlavu s tak zvanou generací Y, tedy mladými lidmi, narozenými po roce 1980. Vedou se řeči o tom, jak jsou jiní, že se jim nechce tolik pracovat a budovat kariéru, že je pro ně důležitý smysl práce a work-life balance, že před nimi nic neututláme, protože si ověřují informace a jsou všichni na sociálních sítích.

Je to ale jen otázka generační obměny? A co my, narození před rokem 1980? I my se přece měníme. I my chceme pracovat ve firmě, která je nám nějakým způsobem blízká, kde panují nám blízké mezilidské vztahy. I my chceme za svou práci získat dobrou odměnu. Každý z nás se rozhlíží po lepší příležitosti. Je to takový paradox. Sice máme všichni práci, ale zároveň jsme všichni na trhu. Bohužel díky tomu, že toho o firmách mnoho nevíme, nemáme ani mnoho příležitostí se zamilovat do té správné – pro nás jak ušité – firmy.

 Pokud tedy chce firma jako zaměstnavatel uspět a přilákat schopné lidi, potřebuje se chovat a komunikovat tak, aby se do ní schopní lidé zamilovali, aby jim stálo za to se rozvést se svým současným zaměstnavatelem.

 Když jedu autem, když vstoupím do metra, na každém druhém billboardu či inzerátu mi někdo nabízí práci. Nejčastěji se opakují hesla typu „Hledáme schopné lidi“, „Přijmeme nové zaměstnance“, „Přidejte se k nám“. Informace, že firma hledá lidi, je nepochybně užitečná. To ale dělají v podstatě všichni na trhu. Kde jsou však nějaké důvody, proč bych měl změnit svého zaměstnavatele, tedy nějaký dobře vedený útok na mé emoce?

Na základě reklamních frází se lidé sotva zamilují, rozvedou a půjdou zkusit své štěstí s novým zaměstnavatelem.

I když nejsem žádným prognostikem, troufám si tvrdit, že náš čeká období velké inflace personální reklamy. Ještě mnoho „finanční krve“ za ni bude prolito, mnoho reklamních ploch zbytečně polepeno, než firmy zjistí, že tohle není cesta k úspěchu. Bude ještě pár let trvat, než firmy začnou komunikovat tak, aby jim lidé rozuměli, než představí svoje příběhy a odhalí pracovnímu trhu hodnoty, které skutečně vyznávají. 

Tedy to, proč jsou na tomto světě – kromě toho, že musí také vydělávat peníze....